Polička Jazz

37. Jazzové setkání - Blue Train Jazz Quintet
Blue Train Jazz během svého tříletého působení získal proslulost, ale především vážnost svými produkcemi u nás i mimo naši zem. Projekt olomouckého tenorsaxofonisty Jakuba Červenky věnovat se bebopové formě jazzu je obdivuhodný. Kdo si pamatuje začátky bebopu z let padesátých, ví, že to tehdy byl razatní zásah do zaběhnutých klišé tehdejšího jazzu, který profiloval především v big bandech. Ty také byly nuceny hledat nové zvuky a tak se v některých swingových kapelách už setkáváme s „lesem smyčců“, které tu jadrnou a jednoznačnou muziku někdy rozmělňovaly do sladkobolných cajdáků. S tím bebop rázně skoncoval. Vznikají menší tělesa, kde vedle obvykle sólové trubky a saxofonu harmonii dotvářel vibrafon. Dotvářel nění to pravé slovo, někdy byl dominujícím prvkem. Například v kapele Lionela Hamptona. V těžké době poúnorové stačil u nás vydal dvě desky vynikající soubor Rytmus 48, který nám umožnil tuto muziku slyšet na živo. Hlavní zásluhu na tom měl Dr. Jan Hammer, hrající kontrabas a vibrafon, Mirek Vrba u bicích a Dunce Brož s trubkou, který brzy po únoru emigroval a slavil úspěchy v USA. Měl jsem to štěstí, že jsem se znal Panem Vrbou, který později hrál s orchestrem Lad. Bezubky a panem J. Hammerem, pořádající v padesátých letech svá jam sessions v kavárně U Nováků v Lucerně.
Ale zpátky ke kapele Blue Train Jazz Quintet: Repertoár souboru vyšel z éry hardbobu padesátých let a hlavně z repertoáru Dextera Gordona, který je pro frontmana Červenku stále zdrojem inspirace. Hrají však i L. Hamptona, Billy Ecksteina a také vlastní skladby. Na koncertě jsme slyšeli například Second Balcony Jump (B. Eckstein), ale také Blackberry Jam Jakuba Červenky či Song for O.C od kontrabasisty Jana Dvořáka a od dalších členů kapely: trumpetisty Františka Adamíka, pianisty Jiřího Levíčka či Kamila Slezáka u bicích. (Ten se objevuje i u Gustava Broma.)
Nepřehlédnutelnou předností této kapely je, že svůj repertoár vypracovala pečlivě. Vychází z notových partitur a proto zaznějí správné akordy na správných místech stejně tak jako přesná harmonická linka vedoucí melodii. A při tom jim ještě zbývá dost místa na účelnou improvizaci. Kdypak jsem naposledy viděl hrál malou jazzovou kapelu, která si přinese klasické drátěné notové pultíky a jako samozřejmou povinnost uhraje to, co je v náročné partituře! Pro pořádek uvádím, že jde o absolventy konzervatoří. Kdo s námi byl v divadelním klubu, žádal si přídavek, přestože se už v Turinu bojovalo na hokejovém turnaji se Slovenskem. Za všechny další komentáře….
( A. Klein )