Polička Jazz

44. Jazzové setkání - Blue Canisters
Pestrou letošní jazzovou přehlídku uzavřela skupina Blue Canisters z Olomouce. Když říkám pestrou přehlídku, nemám tu pochopitelně na mysli oblečení, i když zde bychom se leckdy také mohli na něčem popást, či alespoň poučit se, jak to teď na jazzových pódiích chodí, ale jde o pestrost, řekněme různorodost jazzové muziky. Není dobré chtít za každou cenu zařadit něco do nějakého kufru nebo hledat paralely s některým ze stylů. To jsem si uvědomil hned po poslechu prvních skladeb této formace. Dobře jsme byli upozorněni, že až na výjimky jde o autorskou dílnu, jíž pochopitelně vévodil u kláves Jiří Lamač. Slyšeli jsme trvale zvučné pojetí všech skladeb. To nebyla náhoda, mají to tak hráči ve štítu a tomu podřizují vše. Postupně: Petr Večeřa u bicích si vystačil i v bluesových, spirituálně laděných skladbách s paličkami, ačkoliv jejich melodická jímavost volala po zjemnění štětci. A zrovna tak altsaxofonista Petr Lefler si osedlal plechový zvuk nástroje, který proháněl především v základní poloze, což ostatně činil i na stařičkém Böhmově B klarinetu ještě bez Es klapky. Pozor, mluvím o soundu, nikoliv o aranžmá a pojetí skladeb. Ty byly výborně zaranžované; v každé skladbě byl vždy nějaký nový nápad, řeknu rovnou hudební myšlenka a k tomu připočtu, jak tím muzikanti žili a také se při tom bavili. Musím říci, že ten koncert byl živý, chvílemi doslova elektrizující. Každý si mohl vychutnat sóla lídra kapely či sóla a doprovody Saši Zarivného.
A tak bych mohl udělat malý sumář, co jsme vyslechli. Vstupní skladbu Pro černé a bílé v modální stupnici šlapavého rocku, nebo Vzpomínku na Romana, navozující chvílemi s prominutím transmise staré textilky. Dojala zádumčivá Třetí strana měsíce. Byla zde také střihnuta barokní témata zpracovaná s vtipem a lehkostí, přes modernost interpretace neubírající duch dávno minulé doby. Došlo i na Beatles a jejich Let it bee, kde se lídr za kapelu omluvil za melodičnost skladby, což však jsem já konzervativně laděn, přivítal. Ale každý jsme nějaký. Povyrazili jsme se Brazilskou kávou, abychom tedy znovu „přežili“ další melodiku starého evergreenu Odpověz mi má lásko. V přídavku, jejž jsme si mohli vybrat, osvědčilo publikum staromilský vkus a hmátlo po starém osvědčeném dvanáctitaktovém blues, kde muzikanti nešetřili silami a zdálo se, jako by se i oni vrátili ke staré dobré jazzové víře. Včas se však vzpamatovali a další přídavek už šlapali ve svých kolejích. Ale bylo nám ten večer dobře.
( A. Klein )