Polička Jazz

3. ročník festivalu Polička Jazz

Poličští dobře vědí, jak důležité je mít Petera Lipu 
(Polička jazz 1999)

Pokud se někdo pouští do organizování jazzové sešlosti, určitě by měl zajít pro radu k pořadatelům festivalu Polička jazz 1999, byť by ona rada asi byla stručná: „Je důležité mít Petera Lipu!“. Právě jeho dramaturgie proměnila dvoudenní muzicírování v malou encyklopedii jazzu. Skvěle ozvučený hudební sál Tylova domu slyšel suverénní hlas Ládi Kerndla s jazzovými přáteli v nestárnoucích standartech, bluesrockové trio René Lacko Band a odvazovou klauniádu z Uher, s níž přijel Budapest Ragtime Band. Polští New Bone představili sofistikovaný jazz evropské úrovně. Velkokapelové blues je v Čechách unikum a pražská parta Šavle meče to umí. Foukací harmonika Ondřeje Konráda, stylové varhany Milana Potočka, sólová kytara Zdeňka „Charlieho“ Blažka i řízná dechová sekce daly zaznít jak klasickým „dvanáctkám“, tak i nesmrtelným opusům Otise Reddinga, Roberta Forda či Vana Morrisona.
Osvícený dramaturg a bratislavský gróf jazzového vokálu Lipa se v Poličce představil ve vrcholné formě. Doprovodné trio hrálo jako o život, hostující saxofonista Michal žáček byl zpěvákovi rovnocenným partnerem a jeho nástroj s Lipovým skatem pohotově rozprávěl.
Jak šťastné bylo Poličku jazz 1999 uzavřít černým showmanem a zarputilým sólistou Little Willie Littlefieldem! Nestor boogie woogie, rodák z Houstonu, dal vnímavým a žíznivým posluchačům napít přímo od pramene. Tylův dům připomínal „dupárnu“ v Chicagu třicátých let, chvíli měli odvázaní diváci pocit, že se parkety proměnily v říční písek Mississippi, a když si někdo odskočil ven zakouřit, byl překvapen, že je v Poličce a ne v New Orleans. S grácií baviče poté co si odložil sako a kravatu, roztančil sál a v rytmu boogie spustil několik nesmrtelných exponátů jazzové historie – Down by The Riverside, Kansas City, Summertime či pochod svatých When The Saints Co Marching In. Rozparáděné publikum vstávalo ze židlí a odměnilo legendu bouřlivým potleskem, který málem Tylovu domu odnesl střechu.
Jazzofilové z rodiště Bohuslava Martinů mohou být spokojeni: mají svého Petera Lipu a Poličští mu velmi dobře rozumějí.
   
(autor: Petr Mareček, MF DNES 26.4.1999)