Festival Polička Jazz

12. ročník festivalu Polička Jazz

< zpět

Polička Jazz 2008 stejný i jiný ...

Myslím, že o jazzovém letošním festivalu a k jeho propagaci bylo napsáno tentokrát dost a to nejen v Jitřence, ale i celostátních vydáních významných deníků.
Ovšem nebylo by dobré, kdyby se o něm ještě jednou nenapsalo. Rozložen na třetiny poskytl posluchačům tři rozdílné večery s jedním společným jmenovatelem – vždy účinkovaly kapely s výjimečnými hráči, ale vždy předváděly výkony, které byly účastníky znalými jazzové hudby s nadšením přijaty.
Poličský festival už patří mezi uznávanou stálicí a jak bylo slyšet od významného hosta festivalu krajského hejtmana Ivo Tomana je veden na seznamu nejvýznamnějších krajských akcí.
Nebudu se rozepisovat o jednotlivých kapelách a recenzovat skladby, ale rád bych, kdyby se mi podařilo vyvolat několik dojmů z oněch tří večerů.
Ve středu se v Divadelním klubu usadil velký bigband, prezentující především autorské skladby. Barevnost a dynamika kapely nepřicházela sama od sebe – byla tažena dirigentskými kouzly Kryštofa Marka, který akustický prožitek umocnil o požitek vizuální. Jestli měla Česká filharmonie dirigentského mága Zdeňka Mácala, má ho Bigband sv. Blažeje v K. Markovi. Konečně jsem po dlouhé době autenticky slyšel přesně kadencované frázování jednotlivých sekcí, plynule předávaných a přecházejících ve výborná sóla. Prostor pro ně měli nejen vedoucí sekcí, ale i další hráči. Nejde jmenovat všechny, ale přítomnost trombonisty Sl. Košvance nebo bubeníka I. Audesa hovoří za vše.
Pro pořádek je třeba připomenout, že šéfem bigbandu je trumpetista a skladatel Jan Hasenöhrl, dirigentem, pianistou a producentem Kryštof Marek. Repertoár kapely je především z autorské dílny K. Marka, J. Hasenöhrla a Lukáše Chejna
Páteční večer začal opět bigbandem, ale zatím co v repertoáru sv. Blažeje jsme jasně vnímali linku jazzu, upomínající na Stana Kentona, či na orchestrální pojetí Gustava Broma, zde jsme byli vrženi do jiné barevnosti. Francouzi patří vedle nás k hlavním pionýrům jazzu po první světové válce a tak jak asi cizinci vnímají charakteristiku jazzu českého, tak my tady slyšeli jiný zvuk, barvu, dynamiku, rytmy a frázování.Také ale i promyšlená sóla, která v podání trumpetisty A. Bessona či pozounisty J.L. Pommiera byla hutná, chce se mi napsat silácká, ale melodická. Vůbec – dominující plechy svými rify tu bourali, tu nadzvedávali běžící skladbu. Za chvíli na to přišly ke slovu klarinety včetně dvou basklarinetů, které však v glisandech zněly hebce jak z nejněžnějšího lesního rohu. Především v baladických skladbách, snad správněji bych měl napsat dumkách. Rytmicky se kapela představila od bossa novy až k valčíkovému rytmu a představila nám svéráznou architekturu, plnou nových pohledů, tak jak skutečná francouzská architektura také překvapí diváka, aby polahodila oku.
Druhou skupinou byl kvartet Petra Zelenky, který v poklidném tempu a cílevědomě na první pohled nevzrušivě předkládal své skladby. Upřímně řečeno, chvíli mi trvalo, než jsem z mysli a uší vytěsnil příval vzruchů mocné hudby z předcházející kapely, abych pak prožíval to, co dříve slulo pod pojmem cool jazz. Krásné dvojhlasé pasáže kontrabasu se sopránsaxofónem třeba v baladické Motlitbě nebo Za horami.. nás přenesly do míst Nikoly Šuhaje.
Jana Koubková svou vervou navázala ihned po vstupu na jeviště kontakt s diváky a nebylo na ni ani v nejmenším poznat, že už má za sebou dva dopolední koncerty pro studenty. Výborná nálada se přelila i do závěrečného vystoupení mezinárodního muzikantského společenství Jan Fabricky Over Act.
Poslední třetinu festivalu zahájil český Appolon quartet. Klub přátel hudby jej před několika měsíci poznal v klasické podobě s jazzovou upoutávkou na závěr tehdy veleúspěšného koncertu. Teď se profiloval v opačném gardu. Dominující jazzové pojetí v klasickém ustavení housle, housle, viola, violoncello nám předkládalo výborně zaranžované skladby světového repertoáru i skladby vlastní. Před skladbou Noc v Indonesii jsme se také od výborně komentujícího prvního houslisty Pavla Kudeláska dozvěděli, že mají bez nadsázky projetý celý svět. Jak reagovali posluchači? To nebylo jenom uctivé, ale soustředěné a vnímavé ticho, které bylo střídáno mocným potleskem po každé skladbě. Souhvězdí Appolon se dostalo na jevišti do konjunkce s hvězdou Emil Viklický a z ní vyplynulo společné vystoupení a to ve skladbě svérázného názvu o Fanóšovi (nepochytil jsem celý název), kterou pro Apollon napsal Viklický a teď si ji také zahrál.
Pak už jeviště patřilo triu Emila Viklického. Bylo by nepatřičné napsat, že střídal jazz a lidové motivy. Tak to není – u tohoto tria je vše přetaveno ve strhující moderní hudbu, kde si štafetu vždy gradující skladby předávají či podle potřeby souznějí klavírista, kontrabasista František Uhlíř a u bicích Lacco Tropp. S lítostí musím napsat, že neumím přiblížit to, co se jsme slyšeli, ale možná k doplnění poslouží jak spontánně, píšu spontánně jsme bouřlivým potleskem odměňovali v průběhu skladeb interprety. Hrál-li František Uhlíř svá kontrabasová sóla, měl jsem pocit jakoby padaly perličky průzračné vodičky do našeho mnohdy už okoralého vnímání. Podíval jsem se náhodou vlevo od pódia: tam potichu a už bez pozornosti odcházel Apollon kvartet a já si uvědomil, jak pomíjející jsou chvilky reflektorové záře a slávy.
Nastoupil kvartet Davida Dorůžky. Dorůžkův internacionální kvartet poskytl poslouchání od nejjazzovějších autorů přes pop až ke švédským lidovým baladám. Zpěvačka Josefin Lindstrand si posluchače podmanila a D. Dorůžka, vnímající je spíše okrajově, spolu se svými spoluhráči ukazovali zase jinou z přívětivých tváří této hudby. Některé osobnosti nejsou na festivalu poprvé a tím je předznamenáno i to, že se sem rádi vracejí.
Poslední vystoupení vzhledem k závěru vlastně začalo nenápadně. Kapela Takin’ off a zpěvačka předváděly směsici hudebních stylů, ale jak se rozehřívaly, začal hlavně zásluhou dechové sekce ďábelský jazz, funk a soul podporovaný zajímavým, zastřeným hlasem Terezy Černochové. Najednou se to začalo v prostorách zadního a postranního přísálí vlnit tanečními páry a nakonec se tancovalo mezi stoly i v hlavním sále. To už sobota podala ruku neděli a skutečně už byl nejvyšší čas končit. Řečeno s cimrmanovským klasikem: „Byla to taková pěkná tečka za celým festivalem. Opakuji: Byla to taková pěkná tečka….“
Závěrem: Plynule navazující produkce kapel byly rámovány svěže a zasvěceně moderátorkami Kateřinou Tomanovou a Lenkou Stříteskou. K festivalu patřila procházka přísálím, kde byla k vidění výborná fota zachycující atmosféru loňského festivalu. Už byla neděle, kdy si unavení, ale spokojení uspořadatelé tohoto sejití v čele MUDr. Jiřím Tomanem mohli navzájem popřát k letošnímu úspěchu. Právem.

autor: Ing. Adolf Klein
 

webhosting Coma s.r.o | jste náš návštěvník