Polička Jazz

15. ročník festivalu Polička Jazz

Kolik tváří má jazz?

Položil jsem si tuto otázku, na kterou není odpovědi, na letošním patnáctém ročníku jazzovém festivalu. Protože byl jubilejním, mohl jsem si otázky pokládat a sám sobě odpovědět. První ročníky stály pevně na gruntovních kamenech tohoto kdysi lidového kumštu. Tehdy jsme slyšeli bigbandy, dixielandové kapely i pravý newyorleánský jazz. Jak se nezdá, ty doby jsou už neodvolatelně pryč.

Dnes se jazz asi nedá hrát bez nejlépe jednoho mikrofonu pro jeden nástroj a bez nepřekousnutelné doby ladění kapely s mixážními mistry. Kam se na ně hrabe Česká filharmonie. No a  při koncertu vidíme muzikanty tu se vztyčenými palci nebo naopak, což znamená, že je to moc forte či piano, nebo vysoko či nízko a také přidat nebo ubrat treble či bass.  Promluvím aktuálním jazykem - v tuto chvíli se nicméně budu věnovat některým kapelám:

Tradiční festival začal netradičně ve svitavské Fabrice, kde pražsko vídeňská skupina PVC, založená naším vynikajícím kontrabasistou Fr. Uhlířem zahrála původní skladby i standardy ve vlastních úpravách a dala vyniknout výborné zpěvačce Nice Zach a pianistce Julii Seidel. Byl to pokus přiblížit svitavským jazz a  přilákat je na další dny do Poličky. Snad příště přijde více posluchačů.

Elektrofonická skupina  Lanugo  ukázala všem mým pesimistickým  očekáváním záda a zahrála vynikající sadu skladeb, kdy bylo vše, co si v barvě zvuku, nápaditosti efektů a výkonů jednotlivců může posluchač přát. V kompaktním souboru těžko někoho zvlášť chválit, ale přece: vynalézavé, ale nikoliv samoúčelné efekty V. Béréše u kláves, hlas M. Foukalové a trubka M. Hloucala byly trvale odměňovány za své výkony.

Emil Viklický tentokrát rozšířil své trio o britského saxofonistu J. Nicholase. Viklický jako vždy podmanil svým osobitým stylem, kterým uvede stejně dokonale evergreenovou skladbu jako tklivou moravskou lidovou. Saxofonista si  - podle mého - některé skladby si užíval, a v některé jen hrál. Člověk nevidí do duše muzikanta, ale on by k nám měl v každý okamžik prostřednictvím svého nástroje promlouvat. To mi chybělo.

Nejlepší hudební nástroj je lidský hlas a ten výjimečně krásný má  Mina Agossi.  Spolupráce s největším velikánem jazzu, Oscarem Petersonem, jednoho z nejlepších jazzových klavíristů ji rozhodně ovlivnila. Skladba Jimmiho Hendrixe  Woodoo Child v jejím podání byla jakoby z jiného světa. Tuto Francouzku jsem mylně považoval za Američanku. 

Na sobotním koncertu Face of the Bass jsem se dost dlouho hledal. Nějak se mi nedařilo souznít s jejich muzikou, ale závěrečný potlesk a posluchači vynucený přídavek mě ujistil, že černého Petra držím v ruce já.  V programu je uveden Robert Balzar Trio & Dan Bárta, ale v Poličce mělo být pořadí obrácené. Bárta si užíval, zpíval, baletil a předváděl, jak ve správné hudební show, a nedal šanci svým kolegům v kapele. V Poličce je jako doma a proto jsme si mohli uvědomit cestu, kterou Dan Bárta urazil. Cestu úspěšnou a zaslouženou. Jeho různá ocenění to potvrzují. Nezklamal, nadchl. V posledním koncertu večera Juicy Freak předvedla to, co má v popisku svého konání.  Příjemná všehochuť funku, soulu, blues, potěšila ty posluchače, kteří na tento styl slyší.

Ke všem produkcím: společným jmenovatelem všech zpívaných skladeb byla stoprocentní absence češtiny. Inu, no.

Sál Tylova domu měl v neděli opět klasickou řadovou úpravu a přijal návštěvníky posledního představení Emotion Collection. Nazval bych to koláží životních příběhů vyjádřených baletem, hudbou a zpěvem, ztvárňující hnutí mysli člověka, který hledá nejdříve partnera, později pak smysl života. Řekl bych, že představení nejvíce oslovilo starší mladou generaci, pokud pro ně nebylo přímo napsáno. Poslání? Lidé po něčem touží a ne vždy toho dosáhnou.

V polovině dubna byla zahrána už patnáctá a zase úspěšná kapitola poličského jazzového festivalu.

A. Klein