Polička Jazz

13. ročník festivalu Polička Jazz

Polička Jazz festival – 13. ročník 15. 4. – 18. 4. 2009

Jsou čtyři dny festivalu na město Polička moc? To záleží na mnoha okolnostech. Hned v úvodu napíšu, že před prvním taktem festivalu jsem si to myslel. Začátek ukázal, že v Divadelním klubu se opět bude jazzu dařit. Bodejť ne, když se představilo jedno z nejlepších českých uskupení Robert Balzar Trio. Trio Roberta Balzara je složeno z výborných muzikantů, což není snad ani na místě, věc tak známou, mezi jazzmanny připomínat. Sestava: S. Mácha - piano, J. Slavíček - drums, R. Balzar – bass
Dopředu jsme se mohli těšit na jejich repertoár. Mnoho skladeb složil šéf souboru sám a další patří do zlatého fondu světového jazzu. Navíc, mnoho věcí si můžeme pustit sami z jejich výborných cédéček Overnight nebo Alone. Všichni členové jsou mimořádně zdatní hudebníci což dokazují hlavně na koncertních podiích, kde podávají zcela mimořádné výkony. Citový projev jejich hraní je sbližuje s posluchači.

Na druhém dni, taktéž v Divadelním klubu, měl Robert Balzar také účast, i když nepřímou. Současný italský prozaik Stefano Benni napsal jazzovou gangsterku o chlapci, který touží hrát na nějaký hudební nástroj, ale má pouze jednu ruku. V DK se představilo Divadlo Akropolis. Má všestranné mladé herce a umělce, seskupené kolem taktéž mladého režiséra Petra Haška. Hudbu k této hře složil a na kontrabas nahrál Robert Balzar. Ze scénických nahrávek jsme slyšeli zpívat Dana Bártu. Hráli: Ivana Huspeková a Ondřej Pšenička a také živá, i když neživá, vrtošivá fretka. Hra se jmenuje ONEHAND JACK a zábava to byla veliká. A ještě dva bonmoty ze hry: Existujou věci, co koupit si nemůžeš. Existujou věci, co spočítat nesvedeš…

Páteční večer ve Velkém sále Tylova domu:
Wrgha POWU orchestra je tělesem, interpretujícím vlastní skladby a v jehož čele stojí Tomáš Sýkora: skladatel, aranžér, pianista, ale také leadr kapely Nedaba. Velké interpretační možnosti má kapela díky výborným hudebníkům a dávají jí velké příležitosti. Vytvářejí například doprovodnou složku k dokumentárním filmům. K divadelní hře Obsluhoval jsem anglického krále složili hudbu. Tomáš Sýkora je skladatelem nejen jazzovým, ale věnuje se i vážné hudbě. Hraje se jeho Sonáta pro klavír na čtyři ruce, Sonatina pro trubku a klavír či Klavírní cyklus Do větru a do tmy. Na pódiu hrála kapela ve složení: Troje housle, violoncello, flétna, klarinet akordeon, kytara, piano, kontrabas. Po závěrečné skladbě Hotel Paris a mohutném potlesku jsme uslyšeli od muzikantů uznalé zvolání: „Zlatá Polička!“ Dočkali jsme se také přídavku.
Než si Yvone Sanchez srovnala mixy, chytili jsme hodinovou sekyru. Nálada v sále byla výborná, takže to snad nikomu nevadilo. Úvodem zazněla Bossa nova, což je oblíbený rytmus zpěvačky. V Poličce se právem může cítit jako domestikovaná. Její uvolněný mluvený projev byl tentokrát ještě uvolněnější – já bych potřeboval tlumočníka z češtiny do češtiny. Musím si říci: zpívá pěkně, mluví děsně. Přijela ale kvůli zpěvu a ten byl po zásluze bohatě odměňován potleskem i obdivnými zvoláními. V mezinárodním obsazení dala vyniknout všem sólistům a ti se také nabízené šance chápali. Nedošlo plně na mexického zpěváka Ramireza Garciu, který dorazil až ke konci vystoupení skupiny Y. Sanchez. Ta interpretovala skladby ze svého nového alba My Garden, za něž byla oceněna Akademií populární hudby v kategorii Jazz & Blues a za Album roku. V příjemně strávené Její zahradě jsme se skutečně osvěžili.

Závěr večera patřil české skupině P.J.Ryba & The Fish Men. Fish Men P.J. Ryby jsou pilní. Jezdí po celé republice i po světě a jejich tvorba publikovaná na nosičích je známá ve světě, zrovna tak jako oni, víc než doma. Drží titul za svůj album amerického časopisu Jazzie Magazine. To bylo za CD Pavel J. Ryba & Mind The Step. Kapela má různou barvu a tu mění i v průběhu skladeb. Méně používaný basklarinet vybavil Petr Valášek příjemným kulatým tónem i v šalmajovém rejstříku, kde se už spíše čeká dřevcový málem fujarový zvuk. Totéž se dá ale i říci o posazení do flažoletu, kde si barva a zvuk nezadají s b klarinetem. Saxy Tomáše Křemenáka naopak zněly syrově, ostatně, tak se to dnes nosí. Když hraje P. J. Ryba na svou unikátní bezpražcovou kytaru, je možno se na ni dívat, ale lepší je jen poslouchat. Patří mezi pár českých hudebníků, kteří se dokázali prosadit za hranicemi České republiky.Tak bych mohl pokračovat, ale shrnu to dohromady: Dynamická kapela plná přesně aranžovaných účelných nápadů vedla posluchače k obdivné pozornosti.
A ještě ukázka z repertoáru (bez záruky, že všechny skladby zazněly): Ještě jsem to nedostala – Haven´t got yet (P-Valášek,PJ.Ryba), Co pyje ta paní – (Whas her poison (P.J. Ryba), Tough talk -Natvrdo (jazz crusaders), Smaller wounds – Drobná zranění (P.J. Ryba), Topess – Nahoře (P.J. Ryba), Zítra bude líp – Tomorrow will be better. Jako přídavek jsme dostali skladbu Theloniuse Monka Straight no chase – Rovnou z flašky

V sobotu večer ještě svítilo okny Tylova domu podvečerní jasné slunce a stejně tak svítily Yellow Sisters. Jejich hlasy skutečně svítily jasně, zářivě, ale hlavně každá notička byla vysoustruhovaná a prověřená nějakou vnitřní ladičkou každé ze zpěvaček. Za ta léta jsem si zvykl na sbory a to i v kamenných divadlech, kde slyším místo krásně znějících akordů (a tím mám na mysli durové, molové, zvětšené, zmenšené, dimenzované) rozvařená bramboračka. Tady byla radost poslouchat. A je-li v anonci programu napsáno že je to skupina, která svým zpěvem prochází napříč žánry soulu, funky r´n´b, world music, jazzu i reggae, nemohu už nic k tomu dodat. Jenom to, že mi bylo líto, že jejich vystoupení skončilo. Představily se nám A. T. Nyass, B. Vaculíková, L. Hawa Goldin, Leňa.

" Český symfonický orchestr, Jazz Efferatt zahájil 4. dubna 2008 historicky první reprezentační ples České republiky v Bruselu. Ples byl zdařilou generálkou na Český ples, který v lednu 2009 zahajoval akci českého předsednictví Evropské unie" .
La Parada – tak výmluvně se jmenují účinkující muzikanti Jazz Efferrät a Českého národního symfonického orchestru. Podívejme se na sestavu: 10 houslí a viol, 2 violoncella, kontrabas, trombon, trubka 2 saxofony, kytara, baskytara, bicí, piano.
Sdružení profesionálních hudebníků Jazz Efferätt tvoří absolventi konzervatoří, kteří dnes pracují především jako muzikanti, ale také aranžéři a skladatelé jazzové a populární hudby. Skupina ve své tvorbě nadžánrově spojuje několik stylů; je pro ni typický ostrý kontrast funkově pulsující rytmiky, melodických linek a jazzových sól. Český národní symfonický orchestr patří v současné době, jako jeden z předních českých souborů, mezi nejvytíženější v Evropě. Koncerty doma v Praze i na turné v zahraničí se tradičně těší obrovskému zájmu publika. Orchestr má v nabídce všechny žánry; klasiku, film, jazz, folklor i populár. Přitahuje stále častěji významné světové hudební a filmové produkce.
Výčet jeho mezinárodních úspěchů je dlouhý a pořadatelé našeho jazz festivalu si mohou připsat vynikající výsledek dramaturgického umu.
Lukáš Chejn z Jazz Efferät a trumpetista Jan Hasenöhrl vytvořili kompaktní těleso, kde jsme po letech ¨mohli slyšel klasické swingovky s lesem smyčců a zasnít se při baladě, která by mohla sloužit k romantickému filmu. A vedle toho skladby cool jazzové či s bebovými improvizacemi. Skladba Jam on Time zazněla pak podruhé jako přídavek pro nadšené posluchače.

Stále píšu o jazzu na festivalu, když ale začala zpívat americká zpěvačka Elizabeth Lohninger se svým Quartetem, teprve teď jsem se ocitl zase v tom neidentifikovatelném jazzovém prostředí – prostředí, které ještě pamatuji z pražských kaváren a klubů – prostředí, kde existuje nikdy nekončící jednotící pouto mezi jazzem dávaným a přijímaným. Vím, že slovy psát o všech těch vystoupeních je do značné míry troufalost, ale budiž – snažím se přiblížit to, co jsem viděl a slyšel. Tady ale moje slova mohou jen rozředit to, co se linulo ze scény. Elizabeth zpívala a spolu s ní s každou zpívanou frází souzněly Petr Dvorský se svým kontrabasem, Walter Fischbacer u piana a Otto Hejnic u bicích. Bylo to tak příjemné, hluboké a inspirující, že nemohu než znovu vzpomenout na svého přítele, který mi kdysi v malém klubu v Dejvicích řekl. „Teď mám pocit, že jsem v baru hotelu Waldorf Astoria a tykám si s Clintonem.“ Asi tak nějak mi teď bylo taky.

Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let pod jménem "Ruchadze Band" vystupovala na strahovských kolejích v klubu č.1 (tehdy nejzápadněji orientovaný pražský klub) kapela, která měla velký úspěch s interpretací soulové a bluesové klasiky. Protagonista skupiny Konstantin Ruchadze emigroval přes Rakousko (kde hrál s Peterem Wolfem - pianistou skupiny Franka Zappy a v dnešní době slavným hudebním producentem v USA) a Španělsko (kde byl vítaným hudebním hostem v domě Salvádora Dalího) do Holandska. Po pádu berlínské zdi Konstantin Ruchadze přijel na první návštěvu do Prahy a po setkání s ostatními členy původního Ruchadze Bandu vznikla myšlenka vrátit se ke společným kořenům.
V Amsterdamu žije dodnes a jemu bylo svěřeno Polička jazz festival 2009 uzavřít. Nová skupina Ruchadzeband-Amsterdam Beyond , reprezentuje Konstantinovu skladatelskou a aranžérskou kreativitu, inspirovanou unikátní atmosférou nejsvobodnějšího a nejkosmopolitnějšího města na světe - Amsterdamu. Amsterdam Beyond je ojedinělá skupina, která svým pojetím kreativity čerpá přímo ze studny aktuálního světového hudebního vývoje. Kromě vlastních skladeb má na programu vlastní úpravy bluesové, rhythm & bluesové a soulové klasiky, v nichž hlavní inspirací zůstávají James Brown, B.B. King, Stevie Wonder, Beatles atd.
Na rozdíl od mnoha předchozích skupin muzikanti přišli k mixážnímu pultu ukázali palce dolů, nebo dvakrát či třikrát nahoru, kývli hlavou, nebo mírně jí zavrtěli a mixy byl srovnány za pár minutek.
A pak jsme slyšeli přesně aranžované skladby a najednou překvapující vysoko posazený tenký hlas Konstantina Ruchadzeho. Kromě saxofonu obstaraly celou muziku klávesový nástroj, kytary a bicí, ale byla to muzika hutná v bluesových či rhythm & bluesových či soulových partech bez zbytečných kudrlinek – tedy hudba, ke které jsme si mohli vybavovat hezké vzpomínky na něco…
A ve vzájemném porozumění, ale i nadšen,í skončil tento jazzový festival. Festival s výbornou muzikantskou a diváckou atmosférou. Festival, který ocenil tvůrce dřívějších festivalů, Ing. Karel. Ettl: „Jsem rád, že tradice festivalů pokračuje. Je ve správných rukou a já vidím narůstající kvalitu festivalu. Jsem nadšen.“

Závěrem: Děkuji MUDr. J. Tomanovi, moderátorkám Kateřině Tomanové a Lence Stříteské, Lukáši Zrůstovi a jeho Divadelnímu klubu, paní Aleně Báčové a jejím všem spolupracovníkům, Jiřímu Hankeovi za zapůjčení expozice fotografií Stop Time a Jaroslavu Marešovi za pořízenou fotodokumentaci. A jak už praxe říká: omlouvám se všem, na které jsem, nikoliv záměrně, zapomněl.

( A. Klein )