Festival Polička Jazz
10. ročník festivalu Polička Jazz
< zpětÚspěšný 10. jazzový festival
Za tímto jednoduchým konstatováním je nutno vidět práci organizátorů tohoto příjemného setkání a účinkující všech kapel, které v těch dvou dnech zazářili na jevišti poličského Tylova domu.. Snad nechtěně, snad symbolicky zahájil X-tet Víta Fialy skladbou Just in Time a chtělo by se doplnit, nejen ve správnou chvíli, ale i na správném místě se koná ten náš festival. A jestliže jsem v minulém čísle napsal spíš apelující poznámku na tradici tohoto festivalu, dnes mohu s klidem dopsat, že to plně zaplněný sál potvrdil zrovna tak jako účinkující, kteří vyjadřovali své uznání vyspělému publiku. Nemůžu napsat poličskému, správnější je nejen poličskému, protože k nám přijíždějí posluchači jak z okolních měst – Svitav, Litomyšle, ale i z míst daleko vzdálenějších. A tak i letos kromě štamgastů bylo vidět i tváře nové a převážně mladé. To je snad největší milé zjištění.
Úvod pátečního večera patřil už zmíněnému seskupení Víta Fialy a to X v názvu neznamená nic jiného, než že seskupení je závislé na výběru šéfa kapely a také na časových možnostech pozvaných hráčů. Do Poličky přijela sestava, kde lze bez nadsázky napsat, co muzikant to špičkový muzikant. Jmenuji: Fr. Tomšíček trubka; Sv. Macák tenor sax; Sv. Košvanec trombon; Jiří Růžička piano; Vlad. Žižka bicí a Vit Fiala akustická basa. A to nebylo ještě vše: Zpěváci Věra Křížková a Lee Andrew Davison. Tento malý „big“ band nám znovu připomněl, že i nejmodernější směry mají svůj základ ve swingu. A bylo to příjemné poslouchání. Trochu s obavami jsem vyslechl anonci o tom, že Křížkova a Davison zazpívají několik duetů Fitzgeraldová- Armstrong - především při tenorovém posazení zpěváka jsem si to neuměl představit. Dueta si interpreti přetavili k svému obrazu a bylo to originální a patřičné bez jakýchkoliv reminiscencí. V sále bylo cítit tu správnou atmosféru, tolik potřebnou také pro umělce.
A do tohoto prostředí nastoupil kvartet Milana Svobody, pianisty, a skladatele, ale také zakladatele elitního Pražského big bandu, slavícího v osmdesátých letech úspěchy po celé Evropě. Ve svém vystoupení nám MS Quartet spolu s cellistou Jiřím Bártou nabídl barvitou hudbu, navazující na tradici moderního jazzu 60. a 70. let. Objevují se zde však také vlivy rocku, folklóru a soudobé hudby vážné. Milan Svoboda řadí často své kompozice do větších tématických celků a vznikají tak příznačné suity, které umožňují dostatek prostoru pro kreativní improvizace všech členů skupiny. Především v sólech cella klavír spíš jen akcentoval, zatímco cello svým zvukem zcela zaplnilo prostor sálu a nemuselo ani škádlit nejhlubší strunu, aby dokázalo vyloudit představu kontrabasu - pochopitelně tam, kde to bylo třeba. Doplněno případnými kreacemi saxofonu, ocitli jsme se v hájemství moderního jazzu.
Závěr večera k blížící se k půlnocí patřil našemu stálému hostu i z jazzových setkání Robert Balzar Triu s Danem Bártou. Tito zasloužilí sběratelé významných jazzových ocenění opět přijali pozvání dramaturga tohoto večera MUDr. J. Tomana a provedli nás svými prvními projekty až po desku Entropicture. Svým obsazením : Robert Balzar – double bass, Stanislav Mácha – piano, Jiří Slavíček – drums a zpěvákem nabízejí hudbu, která odráží naši komplikovanou dobu. To umí také Dan Bárta vyjádřit a posluchač mu nejen věří, ale i se s ním ztotožní.
Sobotní večer zahájil jeho dramaturg pan Peter Lipa uvedením polské skupiny Chromozomos s diskjockeyem First Rate. Když jsem ve slovníku hledal slovo scratcher, našel jsem tam výrazy škrabač a další a byl jsem přesvědčen, že slovník nestačil držel krok s dobou. Po produkci této skupiny už vím o co jde, a přestože to označení odpovídá tomu slovníkovému, není v tom nic pejorativního. Skutečně ten DJ obsluhuje dva gramofony, má zásobu vinylových LP desek s příslušnými samply, na uších sluchátka a obsluhuje gramofony se setrvačníkovými kotouči a opatřené vypínatelnou spojkou a kolmo usazenou přenoskou. Rukama urychluje nebo vrací chod desky a dosahuje tak zvukových efektů, které nejsou z běžného světa. Jsou však zakomponovány do hudby Chromozómů a rozšiřují tak škálu mimořádných zvuků. Hra trombonisty, saxofonisty basisty a bubeníka byla jednoznačně koncipována na elektronických podporách, takže třeba vau vau efekt používaný v kytarových partech zde nasazoval trombonista pro dosažení stejného efektu. Sloužil mu k tomu nožní pedál. Ne dost na tom: v některých pasážích se melodický zvuk pozounu či altsaxofonu rozkošatil do akordů. Byla to hudba nad očekávání libozvučná, umožňující se plně poddat těmto netradičním zvukům ve skladbách hraných z not anebo alespoň podle promyšleného scénáře, které nás v zcela uchopily do své moci. Přihlédneme-li k tomu, že pozoun má barvu tónu nejvíce se podobající lidskému hlasu a totéž altka v základním rejstříku, a ještě k tomu přidáme fortissimo všech hráčů, můžeme si v tu chvíli představit trubky zvoucí k poslednímu soudu. A z téhož důvodu nám pak přijde líto, když toto fortissimo je vystřídáno nenadálým tichem. Závěrem musím napsat, že informace z pražské Reduty, kde někteří posluchači nepřijali koncert vstřícně, se nenaplnily a za sebe musím říci: Bylo to vystoupení, které v Poličce bylo přijato s mimořádnými sympatiemi.
Peter Lipa sa nám prihovoril nejen jako věrný přítel tohoto festivalu, ale jako hudebník, který stále překvapuje něčím novým. Teď vydal desku Lipa spieva Lasicu, na které zhudebnil většinu jeho textů a taky je všechny nazpíval. To představuje po Beatles in Blue(s) novou kvalitu v jeho práci. Především musel dbát na artikulaci, aby Lasicovy texty vyzněly a to není maličkost u zpěváka, který běžně využívá skatu. Dobře „do pusy“ padnoucí texty jsou náročné na paměť i výrazovou sdělnost. Rozuměli jsme však dobře a uvítali i skladby staršího data včetně zmíněných beatlesovek. Když nám ochotně nabídl přídavek Prosperitu, ve které jsme si všechny „krachy“ s chutí zavolali, musel jsem si vzpomenout, že právě CD s touto skladbou křtil před pár lety Petr Lipa v poličské radnici.
Nikdo neumí zahrát bossa novu jako v Latinské Americe a my měli poprve možnost na vlastní oči a uši takovou skupinu poznat. Allegre Correa se svým Band Saudaces Do Brasil rozjel představení, které časově vydalo na samostatný koncert. Slyšeli jsme brilantně zahrané skladby, v nichž jsme měli možnost ocenit jednotlivé sólisty, tenorsaxofonistu hutného tónu, stejně jako snivého harmonikáře s jeho půltónovkou. Nelze nepřipomenout dalšího výjimečného kytaristu se stejně výjimečnou dlouhou šestistrunnou pražcovou kytarou, mající ve všech polohách zádumčivý tón. Pianista ukázal široký rejstřík stylů stejně jako celá kapela. Nešlo jen o jihoamerické rytmy, ale i o baladické písně, kde zazněl přitažlivý a zastřený hlas kytaristy Correy, hrajícího také na bonga. A tak se pěkně doplňoval se svým druhem u bicích, který stále chodil ke svým spoluhráčům a něco jim se spikleneckým úsměvem našeptával. Když pak přišla ve stylovém obleku půvabná zpěvačka (jejíž jméno jsem bohužel nezachytil) a zazpívala, nebyl to jen už řečený půvab, ale i přirozený projev a ovládání rytmických pomůcek jako chřestítek, rumbakoulí, či tamburiny, jimiž svůj projev došperkovávala. A jen bych se opakoval, ale přesto: I zde se nám posluchačům dostalo uznání od této brazilské skupiny za to, jak jsme dokázali přijmout a prožít s nimi tu hodinu a půl. A to už byl konec letošního festivalu, při němž chci připomenout to, čím jej zahájil starosta města Poličky: Nashledanou za rok!
(autor: A. Klein)